Moje tvorba

Chybujeme, litujeme

22. prosince 2013 v 14:42 | Madandcheeky
Proč je to takhle 'šikovně' zařízeno? Proč vždycky když udělám zásadní rozhodnutí, o kterém si v tu chvíli myslím, že ne nejlepší, je vždycky špatné. Špatné je v tom smyslu, že se buď měla daná situace vyřešit jinak, zvolit jiný postup nebo neřešit vůbec.
Za jak dlouho nám dojde, že jsme chybovali? Někdy to chvíli trvá, ale největší chyby nám docházejí hned po tom, co se jich dopustíme. Jednu velikou jsem udělala. Hrozně jí lituju. Občas si říkám, že jsem měla zvolit jiný postup a občas zas, že jsem to neměla řešit vůbec.
Zprvu možneme mít pocit, že nám chyba zruinovala život. Ano, a nic nebude jako dřív. Už nám zbývá se s tím jen smířit se s novým životem. Neboť chyba může změnit život. To vím ze dvé osobní zkušenosti. Co je potom dál? Strach. Obrovský strach z toho, že uděláme další. Takhle opatrná jsem v životě nikdy nebyla. Nedokázala jsem říkat ne, abych toho později nelitovala. Ale zároveň jsem se bála říct ano. Tohle se nezmění, dokud neuděláme nějakou opravdu správnou věc či rozhodnutí.
Ale co když se vše bude opakovat? Další a další chyby, další a další změny. Změny každodenního života, prostředí, postoje atd. Nejhorší jsou ztráty, které mohou spolu s našimi chybami a špatnými rozhodnutími přicházet. Ztratíme člověka, kterého jsme milovali. Nejhoší ztráta. Mě se to stalo, protože jsem ve vztahu vyváděla blbosti. Bylo mi jedno, jak se cítí a byla jsem strašně cynická. Pak jsem měla pocit, že náš vztah už nemá smysl, tak jsem ho ukončila. Litovala jsem, ale on mi řekl, že už to nemůžu vzít zpátky. Bál se, že se nezměním, že se po pár týdnech bude vše opakovat a znovu ho to bude bolet. Myslela jsem jenom na sebe, ne na ostatní a hlavně na něj.
Chybami se člověk učí. Teď nedbám na sebe, ale moc si všímám ostatních. Jsem schpná se obětovat, až mi za to rodina nadává. Jsem jaká jsem. On se se mnou nebaví, ale já se o něj strám, jako o nejlepšího kámoše. Zabraňuju lidem v tom, aby mu ubližovali. Prostě to nedovolím, protože už jsem mu ublížila dost já. Největší chyba mýho života. Modlím se za to, aby byl v pohodě.

Každá moje úvaha vždycky moc sklouzne do mých osobních zkušeností a nakonec tu vyprávím svůj příběh... Achjoo :))

Je být šťastná totéž co být oblíbená?

17. prosince 2013 v 22:42 | Madandcheeky
Tolikrát o tom poslední dobou uvažuju. Tolikrát si mi moje nejlepší kámoška stěžovala, jak mám díky oblíbenosti všechno jednoduchý. Tolikrát jsem se cítila kvůli tomu hrozně.
Nesnáším pocit, když mi někdo závidí. Ještě k tomu věci, které by závidět vůbec nemusel. Být oblíbená? Co to vlastně znamená? Procházíš po chodbě ve škole a všichni si říkají. To je ona, její jméno znám, ikdyž neznám jí osobně. Existují takový ti lidé, které můžeme buď milovat anebo nenávidět. Nikdy nám ale nejsou lhostejní. A může to být kdokoliv, koho ani pořádně neznáme. Jak se asi cítí? Chce vůbec takový být?
Dřív jsem byla šedá myška a občas si tak připádám i teď. Ale je pravda, že mám pár zajemců a pár holek jsem přistihla, že na mě kouká vražedným pohledem. Někdy zas nevim, kam se zařadit. Někdy má pocit, že jsem na všechno sama. Nikoho nezajímám, nikdo se nestará. Jsem jenom malá nepodstatná část světa. Obrovského světa a lidstva. Lze mě snadno přehlédnout. Připadám sama sobě tak výrazná a přitom jsem tak nenápadná.
Jindy si zas říkám dejte mi pokoj. Všichni se se mnou chtějí bavit, poradit, pomoct. Občas, když mě osatatní potřebují, myslá přitom jenom na sebe. Dneska jsem měla špatnou náladu, protože trénink neprobíhal tak jak jsem si představovala a ještě jsem se nepohodla s trenérem a napsala mi kámoška ať jí pomůžu, že má depku. Řekla jsem jí, že já taky, což asi přehlídla a ptala jsem se co se děje. Ani jednou se mě nezeptala, co se mi stalo. Někdy mám pocit, že jsem jenom taková věc, kterou když nikdo nepotřebuje tak jí zahodí.
Další věc jsou sympatie. Nejsem sympatická. Aspoň tak nepůsobím v gymnastickém týmu. Nikdo mě tam nemusí. Každýho nováčka přijmou mezi sebe. Jenom mě ne. S kámoškou jsem tam přišla společně. Ona jezdí na TeamGymy a vystupuje při vánoční akademii s těmi lepšími. Já jezdim jenom na závody jednotlivců, na kterých jsem mimochodem byla víckrát než ona a měla lepší hodnocení, ale to jejich dreamteamu se nedostanu. Ona tam je, přestože má dost často zdravotní problémy... Vždycky jdu z gymnastiky a mám depku, ale láska k tomuhle sportu mě donutí se do tělocvičny znovu vrátit, vyhupnout se na bradla, vylézt na kladinu, dělat přemety a salta... Někdy je holt oblíbenost všechno. Chce se mi brečet, ale jsem stále tady.
Ve třídě mě fakt půlka lidí nenávidí, půlka miluje. Ti, co mě milují jsou ti nejlepší lidé, co znám a ti hejtři jsou mi u p*dele.
Co nejvíc nesnášim? Když moje oblíbenost ničí lidi, který mám ráda. A závist. Tohle mi závidějí? Jako vážně? Oni mi závidějí ty hejtry? Kdo je oblíbený, ten má hejtry. To k tomu prostě nějak patří.
V závěru: Když se ozvou kamarádi, je super být oblíbený. Když se ozvou hejtři, nejradši bych se zahrabala. Nebo zahrabala je. :))

New love, new life

24. listopadu 2013 v 21:16 | Madandcheeky
Bloudíš v nekonečném kruhu. Stále myslíš jen na něj. Víš, kde je pravda a někdy si ji přiznáš a dokážeš vyslovit, že ho stále miluješ. Jindy zase bojuješ proti téhle pravdě, ikdyž na 100% víš jak to je. Víš, že to tak nemá být, protože co bylo, bylo. Nic se nevrátí zpět.
On ubližoval mě. Já ublížila jemu tak, že jsem chvíli měla pocit jako když jsem mu tím všechno oplatila, ale ono ho to asi vážně bolelo. Chce to taky vrátíš, ale vítězí jeho tvrdohlavost a ješitnost a říká mě i sám sobě jednoznačné 'NE!' Já jsem ale chtěla pro něj trpět. Ať mi klidně znovu ubližuje, jenom ať jsem s ním. Klidně ať se hádáme, protože to stojí za to usmiřování. Klidně ať trpíme bez sebe, jenom abychom pak mohli být spolu.
Táákhle jsme možná oba bloudili dokola v nekonečnym kruhu. Chtěli jsme všechno vrátit, ale zároveň jsme si chtěli udržovat svou hrdost. Přece neklesnu tak hluboko, abych za ním dolejzala. A nadruhou stranu ho potřebuju a chybí.
Stačil mi jediný pohled do jiných očí a všechno se změnilo. Je to jako, když jsem měla jeho obraz před očima a ten zastínil ostatní. Teď přišel jiný jasnější obraz a zastínil jeho. Protože já se znovu zamilovala. A vypadá to stejně jako minule. Jenom musím jít na všechno jinak. Všechno chce čas. Důležitý je, že jsem zapomněla na bejvalýho. Už mě ani nenapadne pro něj uronit jedinou slzu, nebo mu věnovat nějakou chvíli svýho života ani vzpomínáním.
Stále myslim na ten svůj nový obraz. Na naše vzpomínky. Jak jsme sobě hleděli do očí. Jak mi chtěl něco strašně důležitýho říct. A já kurňa nevim co to bylo!! Ééééj!

Zamilovaná jsi když...

18. listopadu 2013 v 22:45 | Madandcheeky
Tak mě nebaví učit se němčinu a podobný blbiny, tak přece jenom něco napíšu.
Jak poznáš, že ho miluješ?
Snadno. Mluvím z vlastní zkušenosti, protože já byla přes půl roku a bojím se, že jsem pořád i teď. On je ale pryč a nevrátí se.
Pokud ho miluješ tak...
1) Usínáš s myšlenkou na něj a stejně tak se probouzíš.

2) Doufáš, že se ti o něm bude zdát
3) Modlíš se za jeho zdraví a bezpečí
4) Přísaháš, že kdyby umřel, chtěla bys taky
5) Pořád máš potřebu o něm mluvit
6) Při vzpomínce na něj se usměješ a ani sito neuvědomíš
7) Můžeš hodiny zírat na jeho fotku a nikdy tě to neomrzí
8) Stále dokola si v hlavě přehraváš chvíle, co jste spolu kdy prožili
9) Když jsi sama, představuješ si, že je s tebou
10) Máš chuť mu zavolat, jen abys slyšela jeho hlas
11) Píšeš mu jenom, abys zjistila jak se má
12) Z jeho úspěchu máš mnohdy větší radost než on sám
13) Stále plánuješ, kam byste spolu mohli jít, kam jet na výtel, co navštívit
14) Při každé písničce na něj myslíš
15) Když posloucháš zamilovanou písničku nebo čteš zamilovanou báseň, máš pocit jakoby byla o vás dvou a pláčeš štěstím
16) Chceš ho stále vidět, ať prší, nebo jsou závěje, jsi odhodlána se za ním vydat klidně pěšky
17) Víš, že mu můžeš říct opravdu cokoliv, mluvit jakkoli aniž by tě to vážně pohoršilo
18) Máš nutkání ho stále něčím překvapovat a dělat mu radost
19) Máš potřebu se ho stále dotýkat a být blízko něj
20) Nedokážeš si představit, že by jeden z vás měl někoho jiného
21) Když ti přijde esemeska, doufáš, že je od něj
22) áno, žárlíš!
23) Znáš jeho oblíbenou vůni a snadno ji vybavíš
24) Máš chuť předstírat, že ti je zima, aby ti půjčil mikinu a tys citíla tu vůni
25) Znáš nazpaměť všechno oblečení, co nosívá
26) Víš co ho baví/nebaví, co mu jde/nejde
27) Znáš všechno co má rád.. Od oblíbených zpěváků, hokejových týmů až po značku zubní pasty
28) Dokážeš tolerovat jeho chyby
29) Neumíš na něj být naštvaná a rychle mu odpuštíš
30) nejdůležitější důkaz: právě teď na něj myslíš!!!
Takový to sakraa, myslim na nesprávnýho... Doufám, že na tom jste líp než já, protože ten můj už je pryč a já svoji šanci propásla. Asi mě nemiloval, když mi nedal druhou.

Tolerance jiných kultur

31. října 2013 v 19:03 | Madandcheeky
Na světě je tolik lidí a nejsou dva stejní. Někteří ctí stejnou kulturu, ale jejich názory jsou pouze podobné, nikoli stejné. Měl by se svět řídit podle většiny? Nebo má každý právo na svůj názor?
Každý má svoji zem, svůj domov a prostředí na jaké je zvyklý. Tam, kde je člověk doma, může projevovat jakékoli názory, aniž by mu někdo bránil. Ale co jinde? Může člověk, který uznává jinou kulturu nebo jiné náboženství svobodněžít v oblasti, pro kterou není daná kultura či nábožeství typické?
Nejprve si můžeme připomenout historii, ve které došlo například k vyvražďovaní židů v koncentračních táborech. Většina lidí zastává názor, že taková netolerance a násilí vůči jiné rase je nespravedlivá a takovéhle zacházení je velmi hrubé a brutální. Nemůžeme přeci dovolit, aby se tohle opakovalo, protože každý má právo na svůj život.
Tolerance je velmi důležitá věc, co se týče vztahů mezi různými etniky, skupinami nebo menšinami. Neměli bychom nikoho odsuzovat za to, jaký je, k jakému se hlásí náboženství, jak se obléká nebo jaké dodržuje zvyky a tradice, protože nás se tohle netýká. Jejich životní styl je čistě jejich věc. Jediné, co můžeme, je tiše nesouhlasit. Svůj názor můžeme sice projevit, ale není jisté, zdali bude kladně přijat.
Jakékoli ubližování a schazování jiných rasových skupin je považováno za rasismus, což je zločin. To chceme být všichni zločinci? Tolerantní lidé většinou nechápou chování rasistů.
Zkusme se vcítit do nějakého přistěhovalce, který vyznává například jiné náboženství, než je typické pro zemi, do které se právě přistěhoval. Co byste dělali? Nechali byste sibrát svůj názor nebo byste si stáli za svým a dál dodržovali své zvyky a tradice, které jsou pro vaše náboženství nebo kulturu typické? Rozhodně vby vám nebylo příjemné, kdyby se vám někdo snažil vnucovat své vám nesympatické názory nebo kdybyste museli na svém životním stylu něco změnit. To znamená, proč bychom tohle měli dělat ostatním, když by to ani nám nebylo příjemné?

Naše názory na různé kultury jsou rozmanité a musíme je projevovat s mírou, tolerovat se navzájem a respektovat pravidla slušného chování. Na závěr bych zmínila přísloví: Chovejme se k ostatním tak, jak chceme, aby oni chovali k nám.

Tak za tohle veledílo jsem dostala za dvě. Nechápu proč. Aspoň jsem přišla na to, co doopravdy chci. Když dostanu dvojku ze slohovky, mám z toho blbou náladu... Když z matiky tak je mi to jedno (ještě se někdy raduju). Psaní je něco, na čem mi opravdu záleží. Jedinou slohovku nepodcením, tisíckrát kontroluju, opravuju, přepisuju, abych to měla co nejdokonalejší. Ne, prostě tady slečnq má za dvě, protože... protože se mi nelíbí její rukopis (ano, ještě ty úvahy musim psát jak debil ručně). jo, tohle mi dneska naše učitelka řekla. Co si sakra myslí? No tak ta její nenávist vůči už je fakt hardcore. Z čestiny mi vychází na čtrvtletí čistá 3. Cožpak tohle není kvalitní práce? To jsem horší než ti huliči z naší třídy, co se celý dny jen flákaj a úvahy mastěj ve škole? Není to fér. Tahle učitelka mi už teď ničí spisovatelskou kariéru pátym rokem a ještě 3 bude. Skvělý!
Ne, já vím. Asi si teď řikáte, co si ta nána myslí, že by měla bejt nejlepší a pořád dostávat jedničky?? Ale mě to opravdu mrzí, že nedostanu ani tu šanci na jedničku, většinou pomalu ani na dvojku. U týhle učitelky rozhodně ne. Jo a ještě jedna hláška pro pobavení (spíš k pláči): "Ha, Nino, dneska nejseš přezutá, takže máš za pět!!"

Relaxační techniky

22. října 2013 v 16:20 | Madandcheeky
Proč je vlastně potřebujeme?
Znáte to, když se cítíte unavení a není zrovna čas na hluboký spánek...? Co dělat když se dostaví únava?
Co je to vlastně únava?
Únava je přirozený fyzický jev. Musíme jí však umět odlišit od lenosti a potom se jí naučit předcházet. Zatím předcházet jenom únavě, lenost pořešíme jindy ;)
Únavu většinou zaznamenáváme v podobě těchto příznaků: snížení celkové výkonnosti, nezájem a nechuť k činnosti a aktivitě, nejistota, pesimismus, podceňování se, bolest hlavy, slabost, skleslost atd. snad každý známe... :)
Jak únavě předcházet?
1) Střídejme činnosti
Každá činnost zatěžuje jinou část mozku. Proto když toho máme hodně na práci, měli bychom činnosti střídat. Dejme tomu že se musíme naučit dějepis, matematiku a uklidit pokoj. Můžeme začít tím nejtěžším. Pro mě matematika. Nemusíme se naučit všechno najednou. Třeba půlku a později se k tomu vrátíme. Potom tedy uklidíme a pak se vrhneme na dějepis. Taky ho nemusíme dát celý najednou. Po chvíli ho znovu prostřídáme s matematikou popř. douklidíme. Nepoužívaná část mozku odpočívá a pak se znovu s chutí vrhne do práce!
2) Dávejme si přestávky
Jsou velmi důležité. Například během učení každých 40-60 minut tak přibližně 10ti-15ti minutové. Vždyť přece ve škole to máme stejné. Přestávka by se měla skládát z činností, které nás potěší, baví, odpočineme si při nich a získáme chuť na další práci.
3) Plánujme
Když si práci naplánujeme, máme čas se na ní psychicky i fyzicky připravit a navíc zautomatizované činnosti jdou člověku snáze a nezdržujeme se rozhodovaním co dřív a vyhneme se tak i stresu.
A když únava přesto přijde?
Na prvním místě je spánek. Hluboký, dlouhý... Ale asi si takhle těžko s chrupneme před písemkou co? Samozřejmě bychom měli spát denně pokud možno minimálně osm hodin.
Jeden ze skvělách způsobů je jóga. To ale vyžaduje dlouhé hodiny cvičení, než se jenom naučíme správně dýchat.
Nejlepší je tzv. "Blesková relaxace". Lehneme si na zem, uvolníme všechny svaly a užíváme si tu chvíli uvolnění a odpočinku. Opakujeme několikrát za sebou. Hodí se před písemkou, nebo zkouškou. Problém je, kde tuhle metody provést... Na školním záchodě?
Tyhle metody, jsou lepší než kafe nebo silný čaj.
Toť vše, tak přeji příjemnou relaxaci :))

Můj názor na vztahy na facebooku

12. října 2013 v 18:56 | Madandcheeky
Znáte to, jedna z vašich kamarádek si dá do vztahu nějakého kluka a hned jim nějakcí (možná falešní) přátelé napíší, jak moc jim přejí a oni nás 'překvapí' tím, že řeknou: Je to fake. Když si potom dívka opravdu najde kluka, tak zaprvé nemá potřebu si ho dávat do vztahu na facebooku, protože vztah není o tomhle a za druhé pokud už si ho tam dá, každý nad tím mávne rukou a řekne si, že je to zas fake. Co na tomhle nejvíc nesnáším, jsou statusy typu:
' Někdo do fejku? ;))*** Lááájk :P* '
Ještě lepší je, když se takhle baví 11ti leté děti. Mám mladší sestru, které je taky 11 a jsem ráda, že facebook není neodmyslitelná část jejího života. Nefotí se v zrcadle, nepíše statusy a neví co je to fake vztah. Naštěstí. Takovýhle lidi si mažu z přátel.
Když jsem měla prvního a zároveň posledního kluka (myslím doopravdy kluka jako přítele, dlouhodobý vztah), hned druhý den chození jsme se dali na facebooku do vztahu. Neviděla jsem na tom nic špatnýho, ale nevim, jestli jsem s ním začala chodit proto, že se mi líbíl, nebo proto, abych někoho měla. Každopádně jsem se hned po týdnu našeho vztahu (opravdového, ne facebookového :)) beznadějně zamilovala. Náš vztah na facebooku nebyl důležitý a bylo by nám jedno, kdyby tahle funkce neexistovala. Ale jakmile jsme se rozešli, tak jsme ho zrušili.
Nesnášim, jak vždycky objeví na zdi, že tihle dva jsou ve vztahu a pod tím tisíc lajků a komentáře typu: "Ó můj bóže, tak stráášně vám to přejůůů! :*** " a "jééé, děkujemeee :*** " nebo "Je to fake :DDD" hahaha strašně vtipný. Pak se najednou objeví na profilu jisté osoby, že změnila svůj stav a již není zadaná a podtím komentáře: "Co se stalo?? :OO :((" a "nic..." a pak ty depresivní statusy, jak mají zlomené srdce. Opět to píší většinou 11ti leté holky.
Ach ty vztahy. Facebook by tuhle funkci měl zrušit, když vídí jak se lidi navzájem oblbují, ztrapňují se a hrajou si na dospělé tak, že mají 'přítele/přítelkyni' (většinou každý týden jiného/jinou).

Podzimní radovánky

9. října 2013 v 22:14 | Madandcheeky
Začalo nám moje neoblíbenější období. Podzim. Počasí je zatím krásné, neprší a občas i svítí slunko. Na podzimu miluju snad všechno. Od počasí až po Halloween.
Není to nádhera jít barevnou alejí? Vánek lehce fouká. Lístky opadavají ze stromu a lehce se snášejí k zemi. Padají všude kolem mne. Miluju zvuk šustění listí. Schválně procházím skrz malé hromádky suchých lístků.
Když přicházím domů, udělám si horký čaj a relaxuju. Buď čtu a nebo píšu. Venku se brzy stmívá a já jsem zachumlaná v dece v teple. Cítím se tak uvolněně a příjemně. Pak si dám horkou sprchu a zalezu do postele.
K podzimu mi taky neodmyslitelně patří přátelé a čajovna. Miluju vůni všech těch směsí čajů, vonných tyčinek a svíček. Obecně miluju takovéhle věci a nejradši bych si jimi zaplnila celý pokoj. Stejně jako bych si ho sladila do podzimních barev. Miluju podzim :)
 
 

Reklama

Rubriky